Jediná plodnice v košíku spolehlivě znehodnotí celou rodinnou večeři nebo pracně nasušenou zásobu hub na zimu. Hřib žlučník, lidově zvaný hořčák, sice není jedovatý, ale jeho extrémní hořkost nezmizí ani po hodinách vaření.
Právě v těchto týdnech plní lesy tisíce houbařů a mykologické poradny hlásí stejný problém: lidé si pletou mladé hořčáky s pravými hřiby smrkovými či dubovými.
Růžové rourky pod kloboukem jsou jasným varováním
Nejrychlejší pohled pod klobouk vám ušetří zklamání u plotny.
Zatímco pravý hřib smrkový či dubový má rourky zpočátku bílé a stářím přecházejí do žluté až olivově zelené, u hořčáku je vývoj zcela jiný. Dospívající hřib žlučník má rourky zřetelně špinavě narůžovělé až masově růžové.
Pokud pod kloboukem uvidíte jakýkoliv růžový tón, houba do košíku rozhodně nepatří.
Podívejte se na nohu: Tmavá a hrubá síťka
Druhým spolehlivým znakem je kresba na třeni houby.
Jedlý pravák se pyšní jemnou, bílou až krémovou síťkou, která je nejlépe viditelná v horní části nohy pod kloboukem. Třeň je celkově světlejší a působí hladce.
Hořčák má naopak síťku velmi hrubou, výrazně vystouplou a zbarvenou do tmavě hnědé až černé barvy, která pokrývá téměř celou nohu.
Proč bývá hořčák až podezřele dokonalý
Mezi houbaři platí jedno nepsané pravidlo: podezřele krásný, velký a zcela netknutý hřib je téměř vždy žlučník.
Hmyz, larvy i lesní zvěř se hořčáku kvůli pronikavé hořkosti instinktivně vyhýbají. Pravé hřiby bývají často červivé nebo okousané od slimáků, zatímco hořčák zůstává v mechu nedotčený.
Rychlý test špičkou jazyka přímo v lese
Pokud máte u mladé plodnice stále pochybnosti, existuje okamžité řešení.
Odlomte nepatrný kousek z okraje klobouku a přiložte jej na špičku jazyka. Hořčák okamžitě vyvolá intenzivní, svíravou pachuť, kterou z úst nesmyje ani doušek vody, zatímco pravý hřib chutná příjemně houbově a nasládle.
